Kdesi vysoko na nebi, v jedné kouzelné obláčkové vesničce, žil andílek jménem Benjamínek. Benjamínek byl to andílek malý, vesele poskakující s roztomilými zlatými křídly, které mu zářily jako slunce. Vždy byl velmi pečlivý a pomáhal Mikuláši s přípravami na nadílku. Tento rok však něco bylo jinak…

„Benjamínku, máme spoustu práce! Musíme připravit všechny dárky a zajistit, abychom stihli navštívit všechny děti,“ volal Mikuláš jednoho zimního večera, když byl čas začít s přípravami.

Benjamínek v tu chvíli seděl na malém obláčku a zamyšleně pozoroval padající sníh. Přitom měl spoustu věcí na práci – zdobení dárků, pečení perníčků, balení čokolád a psaní mikulášských přání. Andílek je sice velmi šikovný, ale s takovou to přece nemůže všechno stihnout…

Při tom zamyšlení a pozorování padajícího sněhu Benjamínek usnul. 

Zatímco se Benjamínek rozzářený spánkem pohupoval na svém obláčku, Mikuláš už byl plně připraven na cestu. Vzal si svou dlouhou bílou hůl, naplnil velký pytel dárky a se širokým úsměvem vykročil k nebeským dveřím. Benjamínek spokojeně dál spal a nic netušil.

„Benjamínku!“ zavolal Mikuláš, když zjistil, že andílek není na svém obvyklém místě. „Přijdeš mi pomoci?“ Ale odpovědí bylo jen tiché a spokojené chrupkání.

Mikuláš se zamračil, bez Benjamínka to nešlo. Sám nemohl stihnout navštívit všechny děti. Spěchal tedy do andílkova pokojíčku a začal jemně třást jeho křídly. „Benjamínku, vzbuď se! Mikulášská nadílka začíná!“

Benjamínek pomalu otevřel oči a když uviděl Mikuláše. „Oooh, já jsem zaspal!“ vykřikl vyděšeně. Rychle vyskočil z postýlky, oblékl si svou dlouhou bílou košili a načechral křídla.

„Musíme rychle, Benjamínku!“ řekl Mikuláš a zasmál se. „Naštěstí máme ještě chvíli, než se začnou děti probouzet. Pojď, pomoz mi dochystat dárky!“

Benjamínek rychle zamával svými malými křídly a společně s Mikulášem po přípravách vyrazili. Pomáhal Mikulášovi nosit dárečky a předávat je těm, kteří byli hodní. Hodným dětem předával sladkosti, ovoce a malé dárky s překvapením.

Pomáhal Mikulášovi ve všech vesničkách, městech a malých domcích, co mu síly stačily. I když se bál, že to nestihnou, nakonec všechno dobře dopadlo.

„Vidíš, Benjamínku? Nikdy není pozdě na dobrý skutek!“ řekl Mikuláš s úsměvem, když se vrátili zpět na obláček.

Od té doby byl Benjamínek vždy o krok napřed. Už nikdy nezaspal Mikulášskou nadílku a každým rokem byl připraven pomáhat Mikulášovi s radostí a úsměvem.

A tak se také stalo, že se stal nejrychlejším andílkem v nebi a jeho křídla se rozzářila jasněji než kdy předtím.